Když se jedna cesta zavře, jiná se otevře

První pracovní skupina se rozpadla.
A já zůstal stát přesně na tom místě, kde se člověk musí rozhodnout – zastavit se, nebo jít dál.
Pokračovat v boji, který není jednoduchý, nebo hledat nové spojence a novou formu cesty?

Nebyla to lehká chvíle. Únava, tlak, pochybnosti. Pocit, že proti vám stojí silné zájmy, pevné struktury a dobře připravené plány. A přesto právě v té chvíli přišlo něco, co jsem nečekal – podpora lidí. Obyčejných lidí z našeho kraje. Zprávy, telefonáty, osobní setkání. Slova typu „Nevzdávej to“, „Stojíme za tebou“, „Někdo to musí říct nahlas“.

Ta podpora byla až nevídaná.
A v tu chvíli bylo jasno.

Rozhodl jsem se jít svou cestou. Ne proti někomu – ale za nás. Za lidi, kteří tady žijí. Za kraj, který není jen mapovou plochou, ale domovem. Za krajinu, která má paměť, hodnotu a budoucnost.

Neznamená to odmítání dialogu. Znamená to nezávislost. Znamená to mluvit otevřeně, ptát se nahlas a trvat na tom, aby rozhodování o našem území nebylo odtržené od reality místních lidí. Znamená to hledat fakta, souvislosti a dlouhodobé dopady – ne jen rychlá řešení na papíře.

Ralsko není prázdné území.
Je to krajina s příběhem, s přírodou, s historií i s lidmi, kteří se o ni starají. A právě proto si zaslouží, aby se o její budoucnosti rozhodovalo transparentně, s respektem a s účastí veřejnosti.

Tahle cesta není nejjednodušší. Ale je poctivá.
A dokud budu cítit podporu lidí a smysl toho, co děláme, půjdu po ní dál.

Za nás. Za náš kraj.