Skutečné jádro problému: přesun rozhodování do jedné chvíle
Nejzásadnější změnou českého modelu není rychlost, ale časování.
Vše podstatné se rozhodne v okamžiku vymezení akcelerační oblasti:
zda je území vhodné,
zda tam patří větrné nebo solární elektrárny,
jaké budou limity, hluk, krajinný ráz, kumulace vlivů.
Jakmile je oblast:
zakreslena do nadřazeného plánovacího dokumentu,
schválena včetně strategického posouzení (SEA),
👉 většina zásadních otázek je považována za uzavřenou.
To znamená, že kdo se neozve v této jediné fázi, má později minimální šanci cokoliv změnit.
EIA: legální, ale faktické obejití
Český zákon je postaven tak, že:
environmentální otázky se řeší plošně v rámci vymezování oblasti,
u jednotlivých projektů v akcelerační oblasti se EIA zpravidla neprovádí.
Formálně je vše v souladu s právem.
Materiálně to však znamená:
žádné nové veřejné projednání ke konkrétní stavbě,
žádné nové posuzování kumulace vlivů,
žádné porovnávání variant řešení.
Akcelerace v Česku tedy není jen zrychlení, ale systémové vypnutí jednoho z nejsilnějších nástrojů veřejné kontroly.
Přezkum: když se jednou rozhodne, není cesty zpět
Další zásadní problém je omezená možnost přezkumu.
Vymezení akcelerační oblasti:
probíhá na úrovni státu nebo kraje,
je zapracováno do nadřazených dokumentů,
a následně je velmi obtížně napadnutelné.
Veřejnost:
nemá běžný správní prostředek, jak rozhodnutí zpochybnit,
nemůže vyvolat nové posouzení,
je odkázána téměř výhradně na soudy – dlouhé, drahé a nejisté.
To vytváří zásadní nerovnováhu mezi investorem a občany.
Referenda: silná politicky, slabá právně
Často zaznívá argument, že „si to mohou lidé odhlasovat v referendu“. Realita je jiná.
V Česku:
místní referendum existuje,
ale nemůže zrušit státní akcelerační oblast,
nemůže přepsat nadřazené plánovací dokumenty.
Referendum tak často řeší jen:
postoj obce,
obecní pozemky,
politické gesto.
V rozhodujících krocích je jeho právní síla omezená.
Jak to dělají jinde
Německo
Německo rovněž zrychluje, ale:
zachovává širší účast veřejnosti i v povolovacích řízeních,
spíše zjednodušuje a standardizuje EIA, než aby ji plošně vypínalo,
místní plebiscity mají často reálný dopad, zejména přes vlastnictví půdy.
Francie
Francie zavedla akcelerační zóny jinak:
obce musí zóny vymezovat po předchozí konzultaci s veřejností,
důraz je na „concertation“, tedy dialog,
zóny mají být nástrojem plánování, ne umlčení debat.
Česká realita: evropský extrém
Český akcelerační model:
soustředí rozhodování do jediné fáze,
výrazně omezuje EIA,
oslabuje možnost přezkumu,
činí veřejnost závislou na tom, zda „neprošvihne jediný správný okamžik“.
To je důvod, proč mnoho lidí oprávněně cítí, že:
„Akcelerace u nás neznamená jen rychlost, ale obejití veřejnosti.“
Závěr: krajina není administrativní problém
Obnovitelné zdroje energie jsou realitou a součástí budoucnosti. Ale způsob, jakým se o nich rozhoduje, je stejně důležitý jako samotný cíl.
Krajina není prázdná mapa.
Není to tabulka v excelu.
A už vůbec to není prostor, o kterém se rozhodne jednou provždy bez možnosti návratu.
Akcelerační oblasti v českém pojetí přesouvají moc od lidí k systému. A právě proto je nezbytné, aby veřejnost, obce a spolky byly aktivní dřív, než se čáry na mapě nakreslí.
Protože jakmile jsou jednou nakreslené, je už často pozdě.
Komentáře
Okomentovat