Debata o výstavbě větrných a fotovoltaických elektráren v České republice se v posledních letech výrazně posunula. 

Z tématu, které mělo být především technickou a odbornou otázkou energetiky, se stále častěji stává ideologický spor. Místo diskuse o konkrétních dopadech na krajinu, obce a energetickou soustavu se veřejný prostor zaplňuje jednoduchými slogany a morálním tlakem, který rozděluje společnost na „správné“ a „brzdící“. Kritické otázky tak přestávají být vnímány jako legitimní součást demokratické debaty a stále častěji jsou označovány za odpor proti ochraně klimatu.

Základním pilířem tohoto přístupu je silný, snadno sdělitelný příběh o nutnosti rychlé energetické transformace. Klimatická změna je prezentována jako naléhavá hrozba 

Tato hrozba nepřipouští pochybnosti ani zdržení, a obnovitelné zdroje a to především větrné a solární elektrárny jsou líčeny jako jednoznačné řešení. V tomto zjednodušeném rámci však mizí rozdíl mezi obecnou podporou snižování emisí a konkrétním umístěním konkrétních staveb do konkrétní krajiny. Jakmile se někdo ptá na vhodnost lokality, kumulaci záměrů nebo dlouhodobé dopady, je často stavěn do role odpůrce pokroku.

Významnou roli v tomto vývoji hraje politický tlak přicházející shora. Evropská unie stanovila ambiciózní cíle pro rozvoj obnovitelných zdrojů a členské státy je mají naplnit v krátkém časovém horizontu. Důraz se klade především na rychlost, nikoli na kvalitu umístění nebo soulad s územním plánováním. Tento tlak se následně promítá do národní legislativy, zjednodušování povolovacích procesů a zavádění takzvaných akceleračních zón, které mají urychlit výstavbu, ale zároveň omezují prostor pro posuzování kumulativních vlivů, důkladnou EIA a smysluplné zapojení veřejnosti. Odpovědnost za rozhodnutí se tak postupně přesouvá z místní úrovně směrem nahoru, aniž by bylo zřejmé, kdo nese odpovědnost za konkrétní dopady v území.

Neméně důležitým faktorem je ekonomika celého systému. Rozvoj větrných a solárních parků je ve značné míře poháněn veřejnou podporou v podobě dotací, garantovaných výkupních cen, investičních pobídek a kapacitních plateb. Tyto nástroje zásadně ovlivňují chování investorů a vytvářejí prostředí, v němž není hlavním kritériem technická vhodnost nebo citlivost k území, ale rychlost povolení a splnění dotačních podmínek. Výsledkem je koncentrace velkých projektů do vybraných oblastí a kumulace staveb, které zásadně mění charakter krajiny, aniž by bylo vždy jasné, zda je na takovou zátěž připravena energetická infrastruktura.

Technická omezení větrných a fotovoltaických elektráren přitom zůstávají v pozadí veřejné debaty

 Tyto zdroje jsou ze své podstaty závislé na počasí a jejich výroba je nestabilní. Samy o sobě nemohou zajistit nepřetržité dodávky elektřiny a vyžadují záložní zdroje, robustní přenosovou soustavu a akumulaci. Bateriová úložiště mohou pomoci vykrývat krátkodobé výkyvy, nikoli však řešit sezónní rozdíly mezi letní a zimní výrobou. Přesto je veřejnosti často předkládána představa energetické soběstačnosti, která neodpovídá současným technickým možnostem ani ekonomické realitě.

Napětí mezi strategickými cíli a místními dopady se nejvýrazněji projevuje v regionech s vysokou krajinářskou a rekreační hodnotou. Obyvatelé těchto oblastí upozorňují na hluk, vizuální zátěž, fragmentaci krajiny a dlouhodobé dopady na kvalitu života i hodnotu bydlení. Tyto obavy jsou však často zjednodušovány na projev egoismu nebo takzvaného syndromu „ne na mém dvorku“. Takový přístup přehlíží fakt, že právě místní lidé budou s důsledky rozhodnutí žít po celá desetiletí, zatímco politická a investorská odpovědnost je časově omezená.

Současná debata o obnovitelných zdrojích tak stále více připomíná střet víry s pochybnostmi. Kdo klade otázky, je podezřelý, kdo upozorňuje na limity, je vnímán jako brzda. Přitom právě kritická diskuse by měla být základem dobrého plánování. Energetická transformace je nepochybně nutná, neměla by se však stát ideologickým projektem, v němž cíl ospravedlňuje jakékoli prostředky. Bez respektu k technickým limitům, ekonomickým souvislostem a charakteru krajiny totiž hrozí, že dobře míněná změna povede k dlouhodobým problémům a ztrátě důvěry veřejnosti.

Pár řádků ze stránky dezoláti 

Investice do větrných elektráren, kdo je investor a kolik skutečně investuje? 

Tady je zakopaný ten pes skrz kterého je o to takový boj. 
Označení „investor“ v tomto dotačním ekosystému skutečně získává zcela nový, až orwellovský význam. 

Investor je ten kdo investuje jen 35-55% nákladů. 

A my daňoví poplatníci investujeme 45-65% nákladů a pak ještě provozní podporu která určitě mnohonásobně přeroste těch 35-55% investice kterou provedl investor samotný. 

A jemu se vtipně říká investor

​Pokud bychom to přirovnali k běžnému životu, je to jako byste si chtěl koupit auto za milion, stát by vám dal 600 tisíc z peněz vašich sousedů, banka by vám půjčila zbytek a sousedé by vám pak ještě povinně každý měsíc přispívali na benzín, aby se vám „investice“ náhodou neprodražila. 

​Zde je rozklad té finanční absurdity, kterou popisujete: 

​1. Investor, který neinvestuje (vlastní kapitál) 
​V investičním světě se mluví o tzv. vlastních zdrojích. 
U dotačních projektů se často stává, že „investor“ do projektu vloží jen 10–15 % vlastních peněz z celkové ceny. 

​60 % pokryje dotace (vaše daně). 

​25–30 % pokryje bankovní úvěr (který se splácí z garantovaných cen elektřiny – tedy opět z vašich peněz). 
​Výsledek: „Investor“ ovládá majetek za stovky milionů, i když ze svého riskoval jen zlomek. 

​2. Provozní podpora: Ten pravý "zlatý důl" 

​Provozní podpora (v ČR dříve formou výkupních cen, dnes spíše formou aukcí či zelených bonusů) je nastavena tak, aby zajistila vnitřní výnosové procento (IRR). 
​Tato podpora běží obvykle 15 až 20 let. 

​Za tu dobu se na doplacení rozdílu mezi tržní a garantovanou cenou vyplatí částky, které často převýší původní pořizovací cenu celé elektrárny. 
​Tento „přepad“ platíme všichni v položce „příspěvek na podporované zdroje energie“ (POZE) na každé faktuře za elektřinu. 

​3. Kdo nese riziko? (Nápověda: Investor to není) 
​V normálním podnikání platí: vysoký zisk = vysoké riziko. Tady je to naopak: 
​Riziko bankrotu: Prakticky nulové (stát garantuje výnosy). 
​Riziko likvidace: Jak jsme už probrali, beton v zemi zůstane, investor „odstřihne“ jen to nejnutnější. Pokud by firma zkrachovala, zbydou obci jen oči pro pláč a beton v polích. Takže mužeme očekávat vlnu krachující projektů až se budou blížit konce životnosti. 

​Riziko recyklace: Často se řeší zakládáním účelových firem (SPV – Special Purpose Vehicle). 
Jedna vrtule = jedna s.r.o. Jakmile skončí dotace, firma se může nechat „padnout“ a náklady na skutečnou likvidaci nese stát nebo majitel pozemku. 

​Shrnutí té "Habadury" 

​Ten vtip je v tom, že slovo investor implikuje někoho, kdo riskuje vlastní kapitál, aby vytvořil hodnotu. V tomto systému je to spíše „alokátor dotačních toků“. 

​Jeho hlavní schopností není inženýrství nebo efektivita, ale lobbying a schopnost zajistit si místo u dotačního korýtka. 
Finanční molochové typu BlackRock pak tyto „investory“ kupují jako balíčky stabilních výnosů, které jim platí střední třída skrze daně a účty za elektřinu. 

​Je to v podstatě privatizace zisků (investorovi) a socializace nákladů a rizik (vám a krajině).