Vhodné oblasti pro větrné elektrárny vs. akcelerační zóny: když stát plánuje a zároveň obchází vlastní plán
Při debatě o větrných elektrárnách se dnes často mluví o takzvaných akceleračních zónách. Méně už se ale připomíná, že stát sám ve své oficiální hospodářské strategii přiznává, že vhodné oblasti pro obnovitelné zdroje – tedy i pro větrné elektrárny – dosud vymezeny nejsou. A že je teprve hodlá vymezit do roku 2026, v součinnosti s obcemi a prostřednictvím územního plánování.
Právě tady vzniká zásadní rozpor, který nelze přehlížet.
Co stát slíbil: „nejdřív dohoda, pak projekty“
V kapitole 3.1 Energetika Hospodářské strategie ČR („Česko – země pro budoucnost 2.0“) stát uvádí, že u obnovitelných zdrojů má dojít k:
vymezení vhodných oblastí v součinnosti s obcemi a k jejich zanesení do územně plánovací dokumentace a podkladů, a to do konce roku 2026.
To je klasický a legitimní postup územního plánování:
nejdřív se vede odborná i politická debata,
posuzují se krajinné, přírodní, technické a sociální dopady,
obce mají možnost do procesu vstupovat,
a teprve poté se v územních plánech určí, kde je daný typ záměru vhodný – a kde ne.
Jinými slovy: nejdřív se plánuje území, až potom se v něm staví.
Co stát dělá zároveň: akcelerační zóny
Současně s tím ale stát zavádí akcelerační zóny pro obnovitelné zdroje energie, vycházející z evropské směrnice RED III a její transpozice do českého práva.
Akcelerační zóny fungují úplně opačně:
jsou vymezovány shora, státem nebo krajem,
bez nutnosti souhlasu dotčených obcí,
výrazně zkracují a zjednodušují povolovací procesy,
omezují rozsah posuzování vlivů na životní prostředí,
a vytvářejí tlak na to, aby se územní plánování přizpůsobilo už předem rozhodnutému záměru.
Logika je tedy opačná:
nejdřív se rozhodne, že se zde stavět má – a až pak se řeší, jak tomu přizpůsobit území.
Dva režimy, jeden stát, jeden rozpor
Výsledkem je situace, kdy stát říká dvě protichůdné věci zároveň:
„Vhodné oblasti pro větrné elektrárny teprve budeme vymezovat v dialogu s obcemi do roku 2026.“
„Zároveň už dnes vytváříme akcelerační zóny, kde má výstavba probíhat zrychleně.“
Tohle není drobný nesoulad. To je zásadní vnitřní rozpor veřejné politiky.
Pokud stát sám přiznává, že vhodné oblasti ještě nejsou určeny, nemůže zároveň tvrdit, že konkrétní území je „vhodné“ jen proto, že ho zařadil do akcelerační zóny.
Proč je to problém pro obce i krajinu
Akcelerační zóny nejsou neutrální technický nástroj. Jsou to investiční akcelerátory, které:
oslabují roli samospráv,
posouvají rozhodování dál od místních komunit,
a přenášejí rizika (zásahy do krajiny, kvality života, hodnoty nemovitostí) na obce a obyvatele.
Přitom ekonomické přínosy často směřují k úzkému okruhu investorů.
Zelená energie sama o sobě není automaticky veřejným zájmem v každém místě a za každých okolností. Veřejný zájem musí být vždy vážený, odůvodněný a územně specifický.
Co z toho plyne
Z pohledu práva, územního plánování i demokratické kultury rozhodování platí:
Akcelerační zóny předbíhají proces, který stát sám slíbil dokončit až do roku 2026.
Obcházejí princip postupného a konsensuálního plánování území.
Oslabují důvěru mezi státem, obcemi a veřejností.
A vytvářejí precedent, kdy se územní rozvoj řídí tlakem na rychlost, nikoli kvalitou rozhodnutí.
Závěrem
Pokud má být energetická transformace skutečně udržitelná, nemůže stát jednou rukou slibovat dialog s obcemi a druhou rukou ho obcházet.
Nejdřív je potřeba poctivě vymezit vhodná území – a teprve potom v nich stavět.
V opačném případě nejde o plánování, ale o nátlak.
Komentáře
Okomentovat