Zákon o akceleračních oblastech: urychlení investic na úkor krajiny, vody a veřejného zájmu

Větrné elektrárny

Fotovoltaika

Zákon o tzv. akceleračních oblastech pro výstavbu větrných a fotovoltaických elektráren je veřejnosti prezentován jako nezbytný nástroj pro rozvoj obnovitelných zdrojů energie a plnění klimatických závazků České republiky. Při podrobnějším právním a věcném posouzení je však zřejmé, že tento zákon upřednostňuje rychlost povolování soukromých investic před ochranou základních veřejných statků, které jsou chráněny platným právním řádem České republiky i právem Evropské unie.

Petice, ke které je tento text přiložen, není odmítnutím obnovitelných zdrojů energie, ale upozorněním na systémové selhání právního rámce, které může vést k nevratným zásahům do krajiny, vodních zdrojů, kulturního dědictví a práv obcí i občanů.

Ochrana vody a CHOPAV – rozpor s principem předběžné opatrnosti

Zákon o akceleračních oblastech nepracuje s chráněnými oblastmi přirozené akumulace vod (CHOPAV) jako s vylučujícím kritériem při vymezování území vhodných pro výstavbu VTE a FVE.

Tento přístup je v rozporu zejména s:

• § 28 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (vodní zákon), který ukládá povinnost chránit oblasti přirozené akumulace vod jako strategický zdroj pitné vody,
• čl. 7 Ústavy ČR, podle něhož stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství,
• principem předběžné opatrnosti, zakotveným v čl. 191 SFEU (Smlouva o fungování EU).

Vymezení akcelerační oblasti bez předchozího vyloučení CHOPAV znamená, že politické rozhodnutí o využití území předchází odbornému hydrogeologickému posouzení, což odporuje smyslu ochrany vodních zdrojů i judikatuře správních soudů, která dlouhodobě zdůrazňuje prioritu ochrany vody jako veřejného statku.

Výhradní ložiska nerostného bohatství – opomenutý veřejný zájem

Zákon dále nezohledňuje systematicky výhradní ložiska nerostného bohatství, přestože jejich ochrana je zakotvena v:

• čl. 7 Ústavy ČR,
• § 1 a § 4 zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon, který považuje nerostné bohatství za vlastnictví státu a ukládá povinnost jeho ochrany,
• Státní surovinové politice ČR.

Vymezování akceleračních oblastí bez provázání s evidencí výhradních ložisek může vést k jejich dlouhodobému nebo trvalému zablokování, což je v rozporu s principem udržitelného rozvoje a ochranou strategických zdrojů pro budoucí generace.

Natura 2000 a chráněná území – formální respekt bez skutečné ochrany

Zákon sice deklaruje respekt k soustavě Natura 2000 a zvláště chráněným územím, avšak neobsahuje preventivní mechanismy, které by tuto ochranu zajistily již ve fázi územního vymezování.

Tím dochází k rozporu zejména s:

• § 45h a § 45i zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,
• směrnicí Rady 92/43/EHS (Habitats Directive) a směrnicí 2009/147/ES (Birds Directive),
• judikaturou Soudního dvora EU (např. věc C-127/02 Waddenzee), podle níž musí být vlivy na Natura 2000 posuzovány dříve, než je záměr územně připuštěn.

Absence ochranných pásem a hodnocení kumulativních vlivů již při vymezování akceleračních oblastí znamená, že ochrana přírody je odsouvána až na fázi, kdy je územní rozhodnutí fakticky předurčeno.

Archeologie a kulturní dědictví – porušení kontinuity ochrany krajiny

Zákon o akceleračních oblastech nepracuje systematicky s územně analytickými podklady kulturních hodnot, přestože ochrana kulturního a archeologického dědictví vyplývá z:

• § 22 a § 23 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči,
• § 18 zákona č. 183/2006 Sb. (stavební zákon), resp. jeho nástupnické úpravy, které ukládají chránit hodnoty území,
• Úmluvy o ochraně archeologického dědictví Evropy (Maltská úmluva).

Historická krajina, zaniklé obce a archeologické lokality nejsou „překážkou rozvoje“, ale součástí identity a právně chráněnou hodnotou, kterou nelze odsunout až na projektovou dokumentaci.

Oslabení role obcí a veřejnosti – rozpor s principy územní samosprávy

Zákon významně oslabuje možnost obcí a veřejnosti ovlivnit rozhodování o využití území, což je v rozporu s:

• čl. 8 a čl. 101 Ústavy ČR, které chrání právo na územní samosprávu,
• Aarhuskou úmluvou, garantující právo veřejnosti účastnit se rozhodování o otázkách životního prostředí,
• ustálenou judikaturou NSS, která opakovaně zdůrazňuje, že územní plánování je nástrojem ochrany místních zájmů, nikoliv jejich obcházení.

Závěr

Zákon o akceleračních oblastech:

• nenaplňuje ústavní povinnost státu chránit přírodní zdroje a krajinu,
• odklání rozhodování od odborných a místních hledisek k centrálnímu politickému tlaku,
• přenáší environmentální i sociální rizika na obce a budoucí generace.

Tato petice proto vyzývá k:

• revizi zákona a jeho souladu s ústavním pořádkem,
• vyloučení CHOPAV, strategických ložisek a citlivých území již ve fázi vymezování akceleračních oblastí,
• obnovení skutečné role obcí a veřejnosti,
• respektu ke krajině jako nenahraditelné hodnotě, nikoliv jako k prostoru pro zrychlené investice.

Energetická transformace nesmí být vykoupena ztrátou vody, historie a práva lidí rozhodovat o svém území.