Akcelerační zóny v Česku: 

svědectví zevnitř odhaluje trhliny systému

Zatímco veřejnosti je prezentováno, že tzv. akcelerační zóny pro obnovitelné zdroje energie vznikají jako odborný, transparentní a vyvážený nástroj, realita může být výrazně složitější. Ukazuje to přímá komunikace s člověkem, který byl u jejich přípravy.

Analytik a odborník spolupracující s Výzkumným ústavem pro krajinu, Martin Abel, v osobní komunikaci potvrzuje: „Pracuji na Výzkumném ústavu pro krajinu a od počátku jsem byl u vymezování zón pro OZE a u související legislativy.“

Tato věta sama o sobě posouvá debatu. Ukazuje, že podklady, které dnes zásadně ovlivňují podobu české krajiny, nevznikají anonymně ani čistě technicky, ale jsou výsledkem práce konkrétních lidí s konkrétními rozhodnutími.

Z komunikace zároveň vyplývá, že proces není tak jednoznačný, jak se může zdát. Při dotazu na práci s mapovými podklady Abel potvrzuje, že některé vrstvy byly zohledněny selektivně: „Jen jsme myslím vykrojili CHLÚ pro uhlí, asi netřeba vysvětlovat proč.“

Jinými slovy, některé limity v území se zohledňují, jiné nikoliv. To zásadně zpochybňuje představu, že mapy akceleračních zón představují komplexní a finální obraz vhodnosti území.

Další problematický moment se týká infrastruktury. Na otázku střetů se sítěmi, jako jsou optické kabely, vojenská vedení nebo páteřní plynovody, zaznívá odpověď: „Co se ostatního týče, nebylo to řešeno, protože to není jev, kvůli kterému by se jakákoliv stavba nepovolovala, tyhle věci se ve stavebním řízení řeší podmínkou.“

Tato formulace odhaluje zásadní princip: mapy slouží spíše jako filtr, nikoliv jako finální rozhodovací nástroj. Reálné problémy se odsouvají až do pozdějších fází, kdy už je projekt v běhu.

To potvrzuje i další část vyjádření: „…se vezme na vědomí, že investor zaplatil dotčenému subjektu (např. CETIN) přeložku vedení.“ Ekonomická síla investora tak může překonat překážky, které by jinak byly považovány za limitní.

Možná nejzásadnější je však hodnocení samotného procesu. Abel otevřeně přiznává: „Ta arogance a netransparentnost tam prostě jsou.“ Zároveň dodává, že problémem je „lidský faktor“ a slabá schopnost „strategické komunikace a zapojování veřejnosti“.

To je klíčové zjištění. Nejde o kritiku zvenčí, ale o reflexi člověka, který byl u toho.

Na druhé straně Abel odmítá, že by samotný zákon o akceleračních zónách omezoval veřejnost: „Nic takového tam není. Je tam jen to, co tam je. Vše ostatní zůstává stejné.“ Odkazuje přitom na stavební zákon a tvrdí, že standardní procesy účasti veřejnosti zůstávají zachovány.

Zároveň ale potvrzuje, že rozhodující rámec vzniká dříve, než se veřejnost dostane ke slovu: „Na jaře se budou řešit celostátní akcelerační zóny… všichni budou moct připomínkovat, připomínky musí být vypořádány.“

To však otevírá zásadní otázku: jak velký prostor pro změnu v této fázi skutečně zůstává, pokud základní parametry vznikly již dříve.

Zvláštní pozornost si zaslouží i konkrétní příklad Ralska. Na dotaz ohledně chráněných ložiskových území Abel uvádí: „CHLÚ pod kopcem Ralsko má žlutou barvu. Stát tam akcelerační zónu směřovat nebude.“ Zároveň ale připouští nesrovnalosti v datech: „…vidím v geoportálu ČGS, ale ne v tom našem. Teď nevím proč.“

To opět ukazuje, že ani samotné podklady nemusí být zcela konzistentní.

Celý obraz doplňuje i širší kontext. Abel upozorňuje, že český systém je výsledkem kompromisů a srovnává ho s Německem, kde je podle něj silnější tradice zapojování veřejnosti: „V Německu je… lepší tradice zapojování veřejnosti, takže to téma není zdaleka tak výbušné.“

Právě zde se možná skrývá jádro problému. Nejde jen o zákony, mapy nebo technické podklady, ale o důvěru. A ta se nebuduje tím, že se zásadní rozhodnutí připravují bez aktivní účasti lidí, kterých se týkají.

Akcelerační zóny tak nejsou pouze nástrojem energetické politiky. Jsou testem toho, jakým způsobem se v České republice rozhoduje o krajině, veřejném prostoru a budoucnosti regionů.

A svědectví zevnitř naznačuje, že tento proces má vážné slabiny, které nelze ignorovat.

Zákon o akceleračních oblastech: urychlení investic na úkor krajiny, vody a veřejného zájmu

Zákon o tzv. akceleračních oblastech pro výstavbu větrných a fotovoltaických elektráren je veřejnosti prezentován jako nezbytný nástroj pro rozvoj obnovitelných zdrojů energie a plnění klimatických závazků České republiky. Při podrobnějším právním a věcném posouzení je však zřejmé, že tento zákon upřednostňuje rychlost povolování soukromých investic před ochranou základních veřejných statků, které jsou chráněny platným právním řádem České republiky i právem Evropské unie.

Petice, ke které je tento text přiložen, není odmítnutím obnovitelných zdrojů energie, ale upozorněním na systémové selhání právního rámce, které může vést k nevratným zásahům do krajiny, vodních zdrojů, kulturního dědictví a práv obcí i občanů.

Velmi důležité téma budoucnosti je ochrana vody a CHOPAV a to je v rozporu s principem předběžné opatrnosti

Zákon o akceleračních oblastech nepracuje s chráněnými oblastmi přirozené akumulace vod (CHOPAV) jako s vylučujícím kritériem při vymezování území vhodných pro výstavbu VTE a FVE.

Tento přístup je v rozporu zejména s:

• § 28 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (vodní zákon), který ukládá povinnost chránit oblasti přirozené akumulace vod jako strategický zdroj pitné vody,
• čl. 7 Ústavy ČR, podle něhož stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství,
• principem předběžné opatrnosti, zakotveným v čl. 191 SFEU (Smlouva o fungování EU).

Vymezení akcelerační oblasti bez předchozího vyloučení CHOPAV znamená, že politické rozhodnutí o využití území předchází odbornému hydrogeologickému posouzení, což odporuje smyslu ochrany vodních zdrojů i judikatuře správních soudů, která dlouhodobě zdůrazňuje prioritu ochrany vody jako veřejného statku.

Výhradní ložiska nerostného bohatství a opomenutý veřejný zájem

Zákon dále nezohledňuje systematicky výhradní ložiska nerostného bohatství, přestože jejich ochrana je zakotvena v:

• čl. 7 Ústavy ČR,
• § 1 a § 4 zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon, který považuje nerostné bohatství za vlastnictví státu a ukládá povinnost jeho ochrany,
• Státní surovinové politice ČR.

Vymezování akceleračních oblastí bez provázání s evidencí výhradních ložisek může vést k jejich dlouhodobému nebo trvalému zablokování, což je v rozporu s principem udržitelného rozvoje a ochranou strategických zdrojů pro budoucí generace.

Natura 2000 a chráněná území – formální respekt bez skutečné ochrany

Zákon sice deklaruje respekt k soustavě Natura 2000 a zvláště chráněným územím, avšak neobsahuje preventivní mechanismy, které by tuto ochranu zajistily již ve fázi územního vymezování.

Tím dochází k rozporu zejména s:

• § 45h a § 45i zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,
• směrnicí Rady 92/43/EHS (Habitats Directive) a směrnicí 2009/147/ES (Birds Directive),
• judikaturou Soudního dvora EU (např. věc C-127/02 Waddenzee), podle níž musí být vlivy na Natura 2000 posuzovány dříve, než je záměr územně připuštěn.

Absence ochranných pásem a hodnocení kumulativních vlivů již při vymezování akceleračních oblastí znamená, že ochrana přírody je odsouvána až na fázi, kdy je územní rozhodnutí fakticky předurčeno.

Archeologie a kulturní dědictví v porušení kontinuity ochrany krajiny

Zákon o akceleračních oblastech nepracuje systematicky s územně analytickými podklady kulturních hodnot, přestože ochrana kulturního a archeologického dědictví vyplývá z:

• § 22 a § 23 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči,
• § 18 zákona č. 183/2006 Sb. (stavební zákon), resp. jeho nástupnické úpravy, které ukládají chránit hodnoty území,
• Úmluvy o ochraně archeologického dědictví Evropy (Maltská úmluva).

Historická krajina, zaniklé obce a archeologické lokality nejsou „překážkou rozvoje“, ale součástí identity a právně chráněnou hodnotou, kterou nelze odsunout až na projektovou dokumentaci.

Oslabení role obcí a veřejnosti – rozpor s principy územní samosprávy

Zákon významně oslabuje možnost obcí a veřejnosti ovlivnit rozhodování o využití území, což je v rozporu s čl. 8 a čl. 101 Ústavy ČR, které chrání právo na územní samosprávu, Aarhuskou úmluvou, garantující právo veřejnosti účastnit se rozhodování o otázkách životního prostředí, ustálenou judikaturou NSS, která opakovaně zdůrazňuje, že územní plánování je nástrojem ochrany místních zájmů, nikoliv jejich obcházení.

Zákon o akceleračních oblastech, nenaplňuje ústavní povinnost státu chránit přírodní zdroje a krajinu, odklání rozhodování od odborných a místních hledisek k centrálnímu politickému tlaku a navíc přenáší environmentální i sociální rizika na obce a budoucí generace. Petice proto vyzývá k revizi zákona a jeho souladu s ústavním pořádkem, vyloučení CHOPAV, strategických ložisek a citlivých území již ve fázi vymezování akceleračních oblastí, obnovení skutečné role obcí a veřejnosti a respektu ke krajině jako nenahraditelné hodnotě, nikoliv jako k prostoru pro zrychlené investice.

Energetická transformace nesmí být vykoupena ztrátou vody, historie a práva lidí rozhodovat o svém území.

Ale neustále se bude poukazovat na dezinformační kampaň. Ovšem zcela relevantní důkaz je výše uvedený a je třeba se neustále se připomínat v tom, že informace nejsou dezinformace. 

Jak se v Česku překrucuje odpor proti větrným elektrárnám

V posledních týdnech se v médiích stále častěji objevuje jeden opakující se narativ: odpor proti větrným elektrárnám už prý není spontánní, ani není lokální, a dokonce má nést znaky organizované dezinformační kampaně. Na první pohled to může znít jako analytický pohled na situaci. Při bližším zkoumání se však ukazuje, že jde spíše o nebezpečné zjednodušení reality a především o snahu delegitimizovat hlas obyčejných lidí.

Organizovaný odpor není hrozba. Je to demokracie

Základní teze, že odpor je „organizovaný“, je prezentována téměř jako důkaz jeho neautentičnosti. Jenže právě organizovanost je přirozeným výsledkem toho, když se lidé začnou bránit. Petice, spolky, veřejné debaty, sdílení informací – to nejsou projevy manipulace, ale základní nástroje demokratické společnosti.

Pokud by byla organizovanost automaticky podezřelá, museli bychom stejnou optikou označit i všechny environmentální organizace, lobbistické skupiny nebo investory v oblasti obnovitelných zdrojů. I oni jsou organizovaní, mají strategie, komunikaci i finanční zázemí. Proč je tedy problém pouze na jedné straně?

Ve skutečnosti nejde o to, že by odpor byl „příliš organizovaný“. Problém je v tom, že je dostatečně silný a slyšitelný.

A tak vzniká nálepka „dezinformátor“ jako nástroj umlčení

Velmi problematické je také časté používání nálepky „dezinformátor“. Ta se v poslední době stala univerzální zbraní v každé veřejné debatě. Místo toho, aby se reagovalo na konkrétní argumenty, dochází k jejich diskreditaci skrze označení jejich nositelů.

Tato taktika je nebezpečná. Otevírá totiž prostor k tomu, aby byl jakýkoli nesouhlas automaticky považován za nelegitimní. Přitom otázky, které lidé kladou, jsou zcela konkrétní a oprávněné:

Jaký bude dopad na krajinu?
Jak se změní kvalita života v obci?
Jaké jsou dlouhodobé zdravotní dopady hluku a infrazvuku?
Jaký vliv budou mít projekty na vodní režim a biodiverzitu?
A proč nejsou občané plnohodnotně zapojeni do rozhodování?

Označit tyto otázky za „dezinformace“ znamená rezignovat na samotný princip veřejné diskuse.

Skutečné důvody odporu se přehlížejí a zarážející je, že mediální výstupy často zcela ignorují samotné důvody odporu. Lidé neprotestují proto, že by byli zmanipulovaní sociálními sítěmi. Protestují proto, že se jich plánované projekty bezprostředně dotýkají.

V řadě regionů jde o zásahy do cenné krajiny, blízkost chráněných území nebo obavy z průmyslové proměny dosud klidných oblastí. Jinde se řeší konkrétní dopady na bydlení, hodnotu nemovitostí nebo kvalitu života.

Navíc se stále častěji objevuje jeden zásadní problém: nedostatečná komunikace a zapojení veřejnosti. Rozhodování o projektech, které zásadně ovlivní celé generace, probíhá často bez skutečné participace občanů. A právě to je jeden z hlavních důvodů rostoucí nedůvěry.

Politika na jedné straně, „aktivismus“ na druhé?

Další častý argument spojuje odpor s politikou nebo různými zájmovými skupinami. Jenže energetika je ze své podstaty politické téma. Ovlivňuje ekonomiku, krajinu i každodenní život lidí.

Stejně jako existuje politická a ekonomická podpora rozvoje obnovitelných zdrojů – včetně dotací, strategií a evropských závazků, existuje i politická rovina odporu. To je přirozené. Problém nastává ve chvíli, kdy je politická motivace přisuzována pouze jedné straně.

Takový přístup není vyvážený. Je účelový. Proto je nyní taková Česká realita a společnost není zmanipulovaná, ale rozdělená

Pohled na situaci v České republice ukazuje, že realita je mnohem složitější, než jak ji některé články prezentují. Existují obce, kde lidé větrné elektrárny podporují. Ale existují i desítky míst, kde proti nim vznikají petice, iniciativy nebo dokonce místní referenda.

To není důkaz manipulace. To je důkaz, že společnost není jednotná. A právě proto by měla být vedena otevřená, férová a respektující diskuse. Zjednodušení celé situace na „organizované hnutí odporu“ tuto realitu deformuje.

Kdo skutečně určuje pravidla hry?

Zásadní otázka ale zní jinak: kdo dnes skutečně určuje podobu energetiky v regionech? Jsou to občané, kteří v daném místě žijí, nebo rozhodnutí přicházejí shora, a to z úrovně státu, krajů nebo velkých investorů?

Pokud mají být obnovitelné zdroje přijímány veřejností, nemohou být vnímány jako vnucené řešení. Musí vznikat v dialogu, s respektem k místním podmínkám a především se souhlasem těch, kteří budou jejich důsledky nést bez toho se jakýkoli projekt stává zdrojem konfliktu.

Závěr, kdy nejde jen o větrníky, ale i o princip

Debata o větrných elektrárnách není jen technickou otázkou energetiky. Je to test toho, jak funguje demokracie v praxi.

Jestliže začneme označovat aktivní občany za dezinformátory jen proto, že nesouhlasí, posouváme se na velmi tenký led. Otevíráme tím cestu k tomu, že bude postupně zpochybňován jakýkoli veřejný odpor. Organizovaný odpor není selháním systému.
Je to jeho přirozená součást a pokud se ho někdo snaží delegitimizovat, nevypovídá to nic o občanech. Vypovídá to o stavu veřejné debaty.